Michal Hrůza: Velice mě děsí, že oceánské plasty jsou téměř šestým světadílem


Zpěvák a textař Michal Hrůza byl jednou z hlavních hvězd našeho letošního Dne otevřených dveří. Se svou kapelou Hrůzy se postaral o velkolepé finále, v němž zazněla spousta známých písní tohoto ostříleného hitmakera. V rozhovoru se nám poté svěřil s tím, co bude tématem připravovaného alba, jaké jsou jeho plány do budoucna nebo jak se dívá na současný svět.

Prozraďte nám, chtěl jste být vždy muzikantem, nebo jste měl i jiné plány?

Jako kluk jsem obdivoval sport. Na základní škole jsem chodil do sportovní třídy, kde jsme vedle fotbalu dělali i rádiový orientač­ní běh, který se mi stal osudným, protože náš oddíl patřil mezi ty nejlepší. Tuším že v sedmé třídě jsem se stal mistrem republiky a několikrát jsem vyhrál i kraj­skou ligu. Sport vás naučí nejen prohrávat, ale i vyhrávat. Povo­lání mi bylo celkem jedno, chtěl jsem se dostat na gymnázium, ale hlavně pro mě bylo důležité, abych mohl běhat a závodit. Jen­že vojenské gymnázium mi v mi­nulém režimu zakázalo jezdit na závody, takže jediným únikem za svobodou se stalo skládání písni­ček a hra na kytaru, no a to mi zůstalo. I když to trvalo mnoho let, než jsem se tím mohl živit.

Aktuálně připravujete nové album. Na co se můžeme těšit? Můžete nám o něm něco říci?

Nové album naváže na to minulé, které se jmenovalo Sám se se­bou. Být sám je někdy důležité, ale i složité. Při vzniku mých písní je proto zásadní vlastní prožitek a být sám už svůj smysl naplni­lo. Týden na Špicberkách byl pro mě velmi obohacující. A o čem přesně bude nové album? O tom, že život je úžasný a velkou roli v něm hraje společnost lidí, kte­rými se obklopíme. Všichni víme, jak je někdy těžké najít ty skvělé lidi, se kterými nás to žití baví.

Jaký film, pro který jste složil hudbu, máte nejraději?

Nejvíce zabrat mi dalo hudebně podpořit film Lidice od režiséra Petra Nikolaeva. Jedná se o scé­nář pana Mahlera, v němž popi­suje skutečný příběh jediného přeživšího muže z Lidic, kterého skvěle zahrál Karel Roden, a já to měl celé doplnit scénickou hudbou. Skládal jsem to několik měsíců, ale naštěstí mi pomohl Angličan James Harries a hlavně Karel Heřman, který to celé ro­zepsal do not pro orchestr, a ten to poté do filmu zahrál. Byla to má filmová prvotina, takže třeba pozdější film Martin a Venuše režiséra Jiřího Chlumského mi už takové starosti nedělal. To je mimochodem moc hezký film o tom, jak vypadá výchova tří malých dětí, které jsou na měsíc bez maminky. Je to velice vtipné.

Jaký je největší rozdíl mezi skládáním hudby pro sebe a pro film?

Skládat písně pro sebe je jedno­dušší, protože jen zhmotníte to, co chcete předat dál. U vlastních písní jste nejen hráč a zpěvák, ale také režisér a scénárista. Hudba mě napadne a text napíšu. Navíc jsem ve vynikající kapele, kde hrají výborní muzikanti. U fil­mové hudby jsem jen malá sou­část velkého celku, pod kterým jsou nakonec podepsáni všichni tvůrci, jako je režisér, scénárista, producent, kameramani, střihač a hlavně herci.

Máte nějakého oblíbeného skladatele filmové hudby? Inspirujete se při své tvorbě někým?

Já těch filmových hudeb za se­bou tolik nemám, takže jmeno­vat nějaké velikány nemůžu, protože se s nimi ani náhodou nemohu srovnávat. Filmová hud­ba diváka neruší, jen zvětšuje pocitovou složku, a my naštěstí máme mnoho výborných sklada­telů, kteří naše filmy takto obo­hacují.

Za svou uměleckou kariéru jste potkal obrovské množství kolegů z branže. Máte mezi nimi přátele?

Hudbě se věnuji třicet let, tak­že logicky v té naší malé zemi potkávám mnoho muzikantů, se kterými je radost promluvit a ani nezáleží, jakou hudbu dělají. Po­tkal jsem i perfektní herce, se kterými se přátelím. Je to napří­klad Jirka Dvořák, Honza Budař, Vašek Kopta nebo scénárista Rudolf Merkner.

Prý jste velice zapálený běžec. Jak jste se k běhání dostal? Kde nejčastěji běháte? Můžete našim čtenářům doporučit nějaké zajímavé trasy v Praze nebo blízkém okolí?

Dneska už běh není mojí domé­nou, ale dříve jsem chodíval běhat do Stromovky.

Jak vlastně vnímátednešní svět jak z pohledu životního prostředí, tak i mezilidských vztahů? A co si myslíte o budoucnosti Evropy?

Každá doba nás nutí přemýšlet. Ta dnešní také. Třídit odpad je pro mě naprosto normální, osob­ně mě velice děsí, že oceánské plasty jsou téměř šestým světadílem. I proto jsem vyměnil ige­litky za papírové tašky. Evropa je místo, kde žijeme a chceme, aby tady mohli žít naši potomci, tak­že se o ni musíme starat.

Na závěr nám prosím prozraďte vaše plány na prázdniny a další část roku.

Začínám skládat a textovat nové písně, které s klukama v kapele snad stihneme dodělat a natočit tak, aby mohlo ke konci roku vy­jít nové album.

+ There are no comments

Add yours